Vašek z týmu K moři na kole: "Ujel jsem asi 12 tisíc kilometrů"

Představení týmu

Komplikace ještě před startem

V Nelahozevsi vám mávala při odjezdu celá škola. Jaký to byl pocit?

Bylo to strašně příjemný, protože jsme s tím nepočítali. Bylo to pro nás překvapení. V průběhu roku jsme měli ve škole přednášku. Děti o nás věděly a přišly se s námi rozloučit, což bylo strašně krásný a povzbudivý. My jsme na to potom vzpomínali ještě o mnoho týdnů později a byla to určitě jedna z motivací, proč tam dojet.

Letos vám zkomplikovala odjezd tvoje horečka. Stalo se vám to i někdy jindy?

Bylo to nepříjemný. Stalo se nám to jako týmu poprvé, že nám odjezd zkomplikovala zdravotní situace. V den plánovaného odjezdu jsem měl horečku a nebylo mi dobře. Dohodli jsme se s klukama, že to zkusíme o den odložit.  V tu chvíli jsem nevěděl, že celá škola stála dole na návsi a čekala na nás. Potom mě to hodně mrzelo, že jsme tam nepřijeli, ale nešlo to udělat jinak.

Jak se ti povedlo z toho tak rychle dostat?

Vzal jsem si prášky a ležel jsem celý den v posteli. Povedlo se mi to trošku vyležet a vypotit. I když mi ani druhý den nebylo úplně fajn, tak jsme vyrazili. V prvních dnech to nebylo úplně příjemný, přeci jenom tělo bylo nějakým způsobem oslabený, ale postupně jsem se z toho v sedle dostal.

Kluci z druhé party (Řež) měli taky takovéhle ovace?

Neměli. Pak si z nás dělali srandu, že vlastně celá cesta je jenom o nás z Nelahozevsi a oni nám tam vaří oběd a berou tašky. Tak to samozřejmě není.

Kolikrát jste jeli jako tým K moři na kole v tomto složení?

V úplně stejném složení jsme jeli podruhé. Letos to bylo úplně stejný složení týmu jako při cestě do Portugalska.

Ty jsi jediný z týmu, kdo jel čtyřikrát?

Spíš jsem jediný, kdo je všechny dokončil. David Těthal z Řeže jel také všechny čtyři trasy, ale při cestě do Portugalska kvůli problémům s kolenem musel odstoupit v Ženevě. Vilda Ernest chyběl na cestě do Dánska, protože byl v té době v Americe. Pavel Růžek s námi jezdí až od cesty do Portugalska.

Náročný výlet vyžaduje přípravu

Jak ses na letošní náročnou cestu s kluky připravoval?

Já myslím, že klíč k úspěchu je přidávat si obtížnost postupně. Kdybych nikdy nejezdil na kole, tak bych se nikdy neodhodlal k tomu sednout a jet na Nordkapp…

Kolik jsi celkem ujel kilometrů k moři na kole?

Dá se to rychle spočítat. Tisíc kilometrů to bylo do Chorvatska, podruhé jsme jeli do Dánska 1300 kilometrů. Tady jsme si zkusili, jaké to je jet na sever. Chytli jsme deštivé počasí. Jeli jsme po povodních 2013, kdy to kolem Labe bylo všechno zpustošený. Tehdy jsme si zkusili trošku těžší podmínky. V roce 2014 jsme zamířili do Portugalska. Rozdíl byl v tom, že to bylo mnohem dál, dohromady jsme ujeli 4,5 tisíce kilometrů. Tam jsme si vyzkoušeli, jestli vůbec spolu můžeme tak dlouho fungovat, jestli vydrží naše těla, nohy a kola takový počet kilometrů. Teďka jsme to skloubili dohromady, horší podmínky – to znamená zimu, déšť, sychravo, což je na severu pořád – a ještě delší vzdálenost (5 tisíc km). Dohromady jsem teda ujel asi 12 tisíc kilometrů.

Jak jste se připravovali během roku?

Možná tě překvapím, ale prakticky nijak. My jsme se připravovali spíš teoreticky. Sešli jsme se jednou za tři týdny někde v hospodě, probrali jsme, co kdo poveze, co musíme vyřešit, víza do Ruska, kudy pojedeme, jak zpátky... Takovýhle věci jsme řešili hodně. Ale fyzický trénink, že bychom spolu jezdili na kole, to ne. Každý samozřejmě jezdí individuálně, protože to máme rádi, každej taky dělá nějaký sport. Já třeba hraju fotbal a i ostatní kluci žijou aktivní sportovní život a udržujou se nějakým způsobem v kondici. Letos ale tři z nás v červnu dělali státnice, takže nebyl na kolo moc čas, protože jsme měli každý svých starostí dost se školou. Na kole jsem prakticky nejezdil vůbec.

To jsi na sobě musel pocítit…

V těch prvních dnech a týdnech výpravy na Nordkapp to bylo strašně znát. Fakt jsem nestíhal a měl jsem toho plný zuby. Ještě do toho to nachlazení, takže ty první dny pro mě byly docela krušný. Vůbec možná nejhorší z těch čtyř let.

To by mě zajímalo konkrétněji. Co se stalo?

Nejhůř jsem na tom byl druhý den, když jsme za Náchodem přejížděli do Polska. Jeli jsme přes Národní park Stolové hory. Na cestě spíme ve stanech na divoko, mimo kempy. Snažíme se přitom nocovat tak, abychom zbytečně neprovokovali. A to v národním parku moc dobře nejde, tak jsme z něj potřebovali vyjet. Už byl večer, navíc začalo pršet. Měli jsme v nohách sto kilometrů, což v prvních dnech člověk hodně pocítí. Já jsem navíc ještě nebyl úplně fit z těch horeček a někdy v osm hodin za deště jsme se drápali do osmikilometrového stoupání. Tam jsem na tom byl nejhůř. Pomohl kamarád Vilda, kterej jel se mnou a víceméně mě tahal nahoru. Jinak bych to kolo asi hodil ze skály dolů a jel bych vlakem domů. Tam jsem byl hodně na dně. Paradoxně hned takhle na začátku.

Jak se vám jelo bez tréninku?

Jsem toho názoru, že když člověk na takovou akci vyrazí, tak si o sobě myslí, že nějakou fyzickou kondici má. Z fyzický stránky mi přijde, že to je celkem zvládnutelný, protože na to kolo si člověk zvykne. Prvních pár dnů bolí zadek, pak bolí nohy, možná zpočátku jsme bojovali s křečema a tak podobně. Samozřejmě ta únava se střádá, že jo, za tu cestu. Ke konci už člověk cítí, že nějaký kilometry odjel.